Biografie

MIKULÁŠ MEDEK

 

1926

3. listopadu se Mikuláš Medek narodil v Praze jako druhý syn Rudolfa Medka (1890 – 1940) a Evy Medkové, roz. Slavíčkové (1895 – 1953). Otec, původní profesí učitel, byl básník, spisovatel a dramatik. Od r. 1916 se účastnil bojů československých legií v Rusku, byl jmenován generálem čs. armády. V letech 1929 – 1939 byl ředitelem Památníku odboje v Praze na Žižkově (1935 přejmenovaného na Památník osvobození). Matka, rovněž literárně a publicisticky činná, byla dcerou malíře Antonína Slavíčka (1870 – 1910). Po jeho smrti se vdova, Bohumila Slavíčková Brynychová (1876 – 1962), matka Evy, Jiřího a Jana Slavíčkových, provdala za malíře Herberta Masaryka (1880 – 1915), s nímž měla dvě dcery, Annu a Herbertu Masarykovy. Rodina s Mikulášem a jeho starším bratrem Ivanem (1925) bydlí v Praze na Letné v ulici Nad Štolou.

 

1929

byl Rudolf Medek jmenován ředitelem Památníku odboje a rodina se stěhuje do tamějšího služebního bytu.

 

1933 – 1938

chodí s bratrem Ivanem do obecné školy v Praze – Karlíně.

 

1933

onemocní těžkým zápalem plic a v rámci rekonvalescence pobývá od května s rodinou u moře v Kupari pod Dubrovníkem v Jugoslávii.

 

1934 – 1938

o letních a zimních prázdninách pobývá s rodinou v Harrachově nebo v Německé Rybné v Orlických horách.

 

1938

poprvé tráví léto v Čejkovicích u Českého Šternberka, kde si v témže roce Medkovi postaví vilu.

 

1938 – 1942

studuje na Akademickém gymnáziu v Praze. Zajímá se zejména o biologii, zoologii a botaniku.

 

1939

zabírá gestapo byt v Památníku osvobození. Rodina stráví celý rok v Čejkovicích, Ivan a Mikuláš studují doma. Od zimy je Rudolf Medek hospitalizován v nemocnici na Bulovce, aby byl uchráněn před zatčením gestapem.

 

1940

21. srpna se rodina stěhuje do bytu na dnešním Janáčkově nábřeží č.49 (tehdy Pekařově, později Legií) v Praze – Smíchově. 22. srpna Rudolf Medek umírá.

 

1942

první malířské pokusy podle obrazů A. Slavíčka, Van Gogha aj. Před prázdninami úspěšně skládá přijímací zkoušky na Státní grafické škole v Praze (pod číslem 47). V létě maluje temperou  na papíře série figurálních kompozic, ponejvíce s biblickou tématikou ( s výrazným ohlasem El Greca a Rouaulta), krajiny a zátiší.

 

1942 – 44

studuje na Státní grafické škole v Praze ve třídě malíře a grafika prof. Karla Müllera. Ve stejné době zde studuje dvouletou odbornou školu fotografickou u prof. Josefa Ehma pozdější Mikulášova žena Emilie Tláskalová.

 

1943

maluje olejem první zátiší a krajiny, které sám označuje za „polokubistické“. V létě zabere nacistická armáda dům v Čejkovicích. Musí být vyklizen do 24 hodin, a tak Mikuláš s Ivanem odvážejí celou rozsáhlou knihovnu ke známým, kde zůstane až do konce války. Němce vystřídají v květnu1945 vojáci Malinovského armády.

 

1944

od ledna byla celá Mikulášova třída totálně nasazena do družstva Dorka v Praze, kde studenti pletou tašky.

 

1945

spolu s Ivanem se stává členem ilegální studentské skupiny, s níž se za Pražského povstání 5. – 8. května účastní obrany Staroměstské radnice.

Začíná studovat na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. V. Mináře, později u prof. Vlastimila Rady.

V prosinci je zastoupen dvěma obrazy na výstavě Studenti výtvarníci (obraz 2 x 2 = 5) v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Při této příležitosti se seznamuje s Liborem Fárou a jeho prostřednictvím se skupinou tzv. spořilovských surrealistů (Zbyněk Havlíček, František Jůzek, Robert Kalivoda, Luděk Novák ad.).

 

1946

přestupuje na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze k prof. Františku Muzikovi.

 

1947-48

Návazně na první kubismem ovlivněné kompozice z r. 1944 začíná malovat surrealisticky orientované „biomorfní“ obrazy (např. cykly Svět cibule (1945 – 1947), Infantilní krajina (1947), Zázračná matka (1948)).

 

1947

přechází k prof. Františku Tichému, v jehož ateliéru se setkává kromě jiných se Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Josefem Lehoučkou, který ho seznamuje s Emilií Tláskalovou. Zároveň s obrazy tvoří surrealistické objekty a kresby zamýšlené jako ilustrace k Jarryho Nadsamci a Lautréaumontovým Zpěvům Maldororovým.

31. prosince uzavírá sňatek s Gabrielou Dvořákovou, tehdy rovněž studentkou VŠUP, která spolu s Janou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské, bydlela před koncem války u Medků (tehdy obě dívky zůstaly bez rodičů: M.Jesenskou a otce Gabriely odvlekli nacisté do koncentračních táborů, kde oba zemřeli, stejně jako předtím Gabriely matka, která byla rovněž jako její manžel činná v ilegálním protifašistickém odboji). Mikuláš s Gabrielou bydlí v domě na rohu Janáčkova nábřeží a Vítězného náměstí, kde bylo sídlo firmy Amerex, kterou Gabriela zdědila po rodičích.

 

1948

prohlubuje se vztah k Emilii Tláskalové, tráví spolu prázdniny v Nekoři v domě rodičů jejích přátel, Pavla a Jána Šmokových. Prostřednictvím Libora Fáry se seznamuje s Josefem Istlerem a básníkem Karlem Hynkem, u Istlera a jeho ženy Gerdy poznává později Vratislava Effenbergera, Karla Teiga, Václava Tikala a Jana Kotíka.

Vystupuje z KSČ.

 

1949

16. února se rozvádí s Gabrielou Dvořákovou.

Na jaře je v důsledku bolševického kádrování posluchačů vysokých škol, maskovaného jako přešetření studijního prospěchu, vyloučen z VŠUP – zakazuje se mu tím zápis do letního semestru 1948/49.

Ilustruje Zpěv pátého května Leonarda Franka (nevydáno), píše surrealistické texty (do roku 1953).

 

1949-51

maluje obrazy ovlivněné Magrittem, Tanguym a Dalím,– „výtvarně pojednané básnické objekty, [které]… vytvořily novou podobu magického realismu“: Úsměvy poledne, Vajíčko (Snídaně), Magnetická ryba, Akvárium, Vyhřezlá matka. V těchto obrazech se z iluzionisticky zpodobených reálných motivů a fragmentů ustalují „konkrétně iracionální a iracionálně konkrétní“ torzální figury lidské, zvířecí a ptačí, vystavené útoku a ohrožení nebo jen drasticky působící.

Seznamuje se s Vladimírem Boudníkem, Bohumilem Hrabalem, Zbyňkem Fišerem – Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem a jejich okruhem, Jiřím Kolářem ad.

 

1950

pokouší se o zaměstnání ve výrobě; několikaměsíční práce na revolverovém soustruhu ve smíchovské Škodovce končí jeho nervovým zhroucením, v dubnu je hospitalizován v nemocnici na Bulovce.

Získává příležitostné zakázky v oblasti knižní a propagační grafiky (např. pro Národní hudební vydavatelství Orbis). Začíná malovat cyklus Hostina.

 

1951

ve skupině sdružené kolem Karla Teiga (Vratislav a Anna Marie Effenbergerovi, Josef a Gerda Istlerovi, Libor Fára a jeho pozdější žena Anna Šafránková, Karel Hynek, Václav Tikal, Jan Kotík, Mikuláš a Emila) spolupracuje na ineditních sbornících Znamení zvěrokruhu, poprvé se objevuje v květnovém sborníku Blíženci, sestaveném Karlem Teigem, sám připraví srpnový sborník Panna a spolu s Emilou odpovídají na lednovou anketu o surrealismu vypsanou V. Effenbergerem v prvním sborníku (Vodnář). Ilustruje Ikarské hry Karla Hynka (nevydáno).

12. září uzavírá sňatek s Emilou. Bydlí ve společném bytě na Janáčkově nábřeží spolu s rodinou Ivana a s matkou Evou (Piou), provdanou za dr. Jiřího Velkoborského. Zde má Mikuláš zařízen jeden ze dvou obývacích pokojů jako ateliér, v němž vytvořil všechna svá díla do roku 1966. Sem také chodily stále početnější a opakované návštěvy rostoucího kruhu přátel, rekrutujících se z různých oborů umělecké a intelektuální činnosti.

Maluje obrazy Hostina IV. (zničeno) a Mlynářova vášeň, jimiž uzavřel své druhé surrealistické tvůrčí období

 

1949-51

obrazy Králík, Imperialistická snídaně (Emila a mouchy) a sérií obrazů Žere kuře otevírá Mikuláš další, „existenciální“ etapu své tvorby. Plochu obrazů postupně se zvětšujícího formátu ovládne figura v iluzivně naznačeném prostoru. Tyto figurální obrazy připravuje četnými kresbami podle modelů, jimiž jsou Emila, Anetta Fárová a A. M. Effenbergerová. Z výsledného kartonu přenáší kompozici pausou na plátno, malbu provede kombinací mastné vaječné tempery a oleje.

Maluje cykly Portréty (1952-54), Žerekuře (1952-57), Spící(1952-57), Nahý v trní (1957-58), Akce (1954-57).

 

1952

1. dubna se narodí dcera Eva (Iviška), která však od pěti měsíců do šesti let vyrůstá u své babičky Emílie Tláskalové v Praze – Libni, kam za ní rodiče dojíždějí a na víkendy si ji berou k sobě domů.

 

1953

spolupracuje na 1. a 2. Objektu a dalších ineditních sbornících. Rediguje je V. Effenberger, který je po smrti K. Teigeho v říjnu 1951 spiritus agens skupiny. S Emilou odpovídá na Jarní anketu o surrealismu.

Maluje Portrét 53, otevírá své celoživotní téma první verzí obrazu Spící a Hlava, která spí imperialistický spánek.

 

1955

v srpnu a v září restauruje spolu se Stanislavem Podhrázským a Zdeňkem Palcrem nástěnné fresky na budově hudební školy ve Strakonicích a v létě následujícího roku sgrafita gymnázia v Klatovech.

 

1955 – 1957

maluje obrazový cyklus Akce.

 

1956

Przegład artystyczny publikuje článek Ludmily Vachtové o díle Mikuláše Medka, Josefa Istlera a Jana Kotíka s reprodukcí jednoho Mikulášova obrazu. Text je první uveřejněnou informací o Medkově díle. Rovněž zásluhou L. Vachtové je o něm uveřejněn článkem s reprodukcemi v časopise Tvar.

Maluje Senzitivní akci (Oko) a první obraz z cyklu Nahý v trní, díla, která ohlašují zvýšenou intenzitu v expresivním podání figury, gest a mimiky. Odpovídá na anketu o poezii. Navštíví Jana Zrzavého. S Istlerem malují poutače a afiše s gigantickými hlavami vůdců světového komunismu pro výzdobu budov a průvody. Tyto zakázky jim zprostředkovává a existenčně je tak podporuje jejich přítel, sochař Jaroslav Puchmertl, tehdy zaměstnaný v sekretariátu ÚV Národní fronty. Seznamuje se s Josefem Hiršalem a Bohunkou Grögerovou, Janem Zábranou a prostřednictvím Aleny Munkové s Josefem Škvoreckým

 

1957

maluje obrazy cyklu Hry (do roku 1959); v něm a v dalších dílech pokračuje geometrizace a redukce tělesného tvaru. Vytváří návrh a karton na gobelín a návrhy na koberce pro dílny ÚUŘ ve Valašském Meziříčí (nerealizováno). J. Škvorecký mu zadává ilustrační doprovod k Drahým zesnulým Evelyn Waugh v revue Světová literatura (smějí být reprodukovány pod pseudonymem Dagmar Kozáková). V červnu zprostředkovává Jan Zábrana návštěvu Václava Havla a Jiřího Paukerta – Kuběny. S Kuběnou a jeho přítelem Josefem Topolem se setkává následující měsíc v Čejkovicích, kde Jiří Kuběna dělá průvodce na hradě Český Šternberk

Na obraze Spící (1957) poprvé použije novou techniku – kombinaci syntetického emailu s olejem, kterou v letech 1957-63 rozpracuje v metodu mnohavrstevné struktury

 

1958

ve sborníku Objekt 3 byl v závěru v rubrice Z černého humoru uveřejněn dopis z 26. července 1957, ve kterém se Mikulášovi a Emile Medkovým sděluje, že nelze vyhovět jejich žádosti o pronájem výstavních místností, protože všechny termíny na rok 1958 jsou obsazeny. V druhém dopise ze 17. července 1958 jim bylo oznámeno, že nelze vyhovět ani žádosti na rok 1959. Avšak již v březnu 1958 se Mikuláš dozvěděl od Josefa Istlera, že v Galerii Čs. spisovatele jeho výstavu nepřipustí a dokonce mu nepovolí ani účast na výstavě skupinové, protože proti němu mají námitky zásadního rázu. Přesto vystavuje tři obrazy (Akce I. Vajíčko, Pletařka a Spící) na dvoudenní (21. – 22. března) výstavce současných českých výtvarníků na FF UK v Praze spolu s Liborem Fárou, Josefem Istlerem, Otou Janečkem, A. Karáskem, Janem Kotíkem a K. Teissigem. Zde jej seznámí Ludmila Vachtová s Františkem Šmejkalem a Zdeňkem Felixem. Seznamuje se s Janem Koblasou a s ostatními členy skupiny Šmidrové a s účastníky pozdějších atelierových výstav Konfrontace 1 a 2. Spolupracuje na ineditním sborníku Objekt 3.

Začíná malovat Modrou Venuši.

 

1959-63

cyklus preparovaných obrazů Kostrč, Rána v boku a Maso kříže.

 

1959

seznamuje se prostřednictvím Herberty Masarykové s hudebníky Krzysztofem Pendereckim, Józefem Patkowskim a Luigim Nonem.

Vzniká Červená Venuše, začíná cyklus Kostrčí a Preparovaných obrazů, v nichž pokračuje redukce čitelného figurálního tvaru, která vyústila od přelomu let 1959-60 do opticky svébytného „preparovaného obrazu“, vytvořeného novou malířskou technologií. Kombinuje olej a email v postupném několikavrstevném nanášení na plátno, toto bude pak používat trvale.

 

1960 -61

maluje cykly Maso kříže, Kříž železa, Orloj ad., začíná cyklus s „centimetry čtverečními“ (do r. 1964).

 

1962

začíná cyklus Náhlých příhod.

 

1963

maluje cyklus Sensitivních manifestací a Sensitivních signálů.

Dovršuje se proces „ponořování dovnitř“ – textury se stávají „seizmografickým záznamem“ tvůrčího procesu, „průnikem psychických událostí do labyrintu materiálu“, příměrem živé tkáně.

 

1960

spolupracuje s Emilou na sborníku Objekt 4, kde nyní tvoří autorský okruh Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger, Josef Istler, Zbyněk Havlíček, Zdena Holubová, Václav Tikal a Petr Král. V revue La Biennale di Venezia vychází článek Ludmily Vachtové o pěti českých malířích (Istler, Koblasa, Kotík, Medek, Sklenář), v němž je západní čtenář poprvé informován o díle těchto umělců.

 

1961

17. října byla v Medkově ateliéru založena skupina Konfrontace (6 teoretiků a 26 výtvarníků – J. Balcar, Vl. Boudník, V. Boštík, M. Čunderlík, R. Fremund, A. Hartmann, J. Istler, O. Janeček, O. Karlíková, J. Koblasa, J. Kočiš, J. Kolínská, J. Kotík, P. Kotík, J. Kříž, K. Kuklík, K. Malich, P. Mautnerová, M. Medek, E. Medková, B. Mráz, J. Mrázek, L. Padrtová, R. Piesen, Zb. Sekal, Fr. Šmejkal, V. Tikal, L. Vachtová, J. Valenta, Vl. Vašíček, A. Veselý a D. Veselý), která poslala dopisem přihlášku k registraci v SČSVU – dopis zůstal bez odpovědi, stejně jako další žádosti o přidělení výstavních termínů v roce 1962 a 1963. V uvedeném složení skupina na veřejnosti nikdy nevystoupila a postupně se rozešla.

Jan Kříž, pracovník Alšovy jihočeské galerie v Hluboké n.Vltavou, zařazuje Medka, Istlera, Koblasu, Kotíka a Piesena do výstavy veVimperku, reinstalované v Kamenici nad Lipou v následujícím roce 1962.

Maluje obraz Padající velký orloj a cykly Maso kříže a Kříž železa.

 

1962

spolupracuje na ineditním sborníku Objekt 5 (autorský okruh nadále tvoří Medková, Istler, Dvorský, Effenberger, Havlíček, Král a Tikal, nově se připojili Věra Linhartová, Milan Nápravník, Prokop Voskovec a fotograf Alois Nožička).

Spolu s Emilou podniká studijní cestu do Polska, kde vystavuje na konfrontační výstavě českých a polských umělců v galerii Krzywe kolo ve Varšavě. Ředitel galerie Marian Bogusz se nejvíce zasloužil o navázání kontaktů a prezentaci českých nonkonformních umělců v Polsku. Na výstavě „Argumenty 1962“ se sešli z české strany Balcar, Boudník, Istler, Koblasa, Medek, Piesen a Veselý, z polské Bogusz, Dłubak, Gierowski, Kierzkowski, Krzysztofiak, Lenica, Pagowska, Stażewski, Tchórzewski a Ziemski; českou účast připravil Fr. Šmejkal.

Vznikají obrazy Utrpení 16000 červených cm² a Oslava 21870 červených cm².

 

1963

vystavuje tři obrazy Oslava 21870 červených cm², Náhlá příhoda na hranici 16200 růžových cm² a Senzitivní signál I. na diskusním večeru v Domě spojů v Praze spolu s Istlerem, Koblasou a Sekalem.

Na společné výstavě s Janem Koblasou v Gottwaldově síni Oblastního vlastivědného muzea v Teplicích poprvé vystavuje větší soubor prací z let 1958-63, s umělci ji připravili Fr. Šmejkal a V. Linhartová. Do katalogu připojuje svůj text, v němž komentuje vlastní tvůrčí proces.

Je zastoupen na výstavách Umění 1900-63 v AJG na Hluboké a na zámku v Rychnově nad Kněžnou.

Maluje oltářní obraz pro farní kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích na Moravě (podle návrhu z r. 1962).

Začíná malovat obraz pro kancelář ČSA v Damašku a nástěnné panó pro halu ČSA v Košicích (dokončeno 1964).

V prosinci byl přijat jako kandidát SČSVU. Vznikají cykly Náhlé příhody, Senzitivní manifestace a Senzitivní signály.

 

1964

v dílech 162 cm křehkosti I. a II. a Sedm trnů ve rtu ohlašuje „návrat k figuře“- tato refigurativní linie se stane v jeho tvorbě až do jejímu závěru dominantní.

Vystavuje tři obrazy Senzitivní manifestace I., Sesutý signál a Signál T (EM) na Výstavě D v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze (spolu s Balcarem, Boudníkem, Istlerem, Janoškem, Koblasou, Neprašem, Piesenem, Sekalem, Valentou a Veselým). K výstavě je zakázáno vydat katalog a komentovat ji v denním i odborném tisku.

Je zastoupen na veřejnosti nepřístupné výstavě Imaginativní malířství 1930-1950 v AJG na Hluboké, připravené Fr. Šmejkalem a V. Linhartovou, na výstavě „Rychnov 1964“ v Rychnově nad Kněžnou, na výstavě přírůstků Národní galerie v Praze a v Oblastní galerii středočeského kraje v Nelahozevsi.

Je přijat za člena SČSVU a zároveň byl zvolen náhradníkem ÚV SČSVU.

Končí cyklus obrazů s přesně měřenými cm čtverečními.

Pracuje na návrzích dvou obrazů pro halu ČSA v Paříži (obrazy realizuje v následujícím roce).

Účastní se soutěže na výzdobu nové budovy letiště Praha – Ruzyně, v níž získává 1. cenu a jeho návrh je vybrán k realizaci.

 

1964 – 1968

Maluje obrazy v simultánně rozvíjených cyklech Příliš hluboký spánek a Příliš mnoho alkoholu.

 

1965

Zahajuje cyklus Inkvizitorů, maluje obrazy V lednu zblednu I. a II.

V dubnu probíhá za neobvyklé pozornosti publika jeho první samostatná výstava v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze (výběr 39 obrazů z let 1947-65).

Poprvé je zastoupen na výstavách československého moderního umění na Západě (Bochum a Baden-Baden, Paříž, Mnichov, Liège a Rotterdam) i na mezinárodních výstavách (Salon mladých v Paříži, 5. bienále v San Marinu, „Dada bis heute“ na Evropském fóru v Alpbachu, Linci a Štýrském Hradci, „Alternative attuali“ v Aquille).

V květnu se stěhuje do ateliéru v Letohradské ulici 5.

Na podzim je u něho zjištěna cukrovka, která silně ovlivnila jeho zdravotní stav a tím i způsob práce a vyžádala si v následujících letech opakovanou hospitalizaci.

 

1966

Maluje obrazy cyklu Hosté bez hostitele, 7 obrazů cyklu Sklenice plné nepokoje, Zobrazení pohledu na… ad.

Samostatnou výstavu mu uspořádal Jednotný závodní klub ROH v Ústí nad Orlicí (11 obrazů) a Oblastní galerie v Liberci (dvacet dosud nevystavených obrazů z let 1960-65). Je zastoupen na výstavě současného českého umění (Jarní výstava) v pražském Mánesu, na přehlídce současné avantgardy v Gottwaldově a na Aktuálních tendencích českého umění v Praze (při příležitosti IX. kongresu Mezinárodní asociace kritiků umění AICA). Účastnil se výstav československého moderního umění v Západním Berlíně, Mexico City, Bruselu, Skopje a ve Worpswede (spolu s Emilou Medkovou a dalšími dvanácti českými umělci; při té příležitosti podnikli Medkovi od 25. června do 31. července cestu do Brém a Hamburku), mezinárodních výstav Comparaisons v Paříži a Salónu v Lausanne. Podnikl studijní cesty do Západního Berlína a NSR. S Emilou se účastní tématické výstavy UDS Symboly obludnosti v Galerii D v Praze.

Za ilustrace ke knize básní Otokara Březiny Ruce dostal cenu brněnského nakladatelství Blok. Kresbami doprovodil i Malířské povídky Františka Langra.

Ve spolupráci s arch. Josefem Wagnerem navrhuje scénografii ke hře Josefa Topola Slavík k večeři v Divadle za branou v Praze (režie Otomar Krejča, první provedení 22. března 1967).

 

1967

Začíná malovat obrazy cyklu Pokus o portrét (do r. 1969).

Na pozvání galerie La Bertesca pobývá s Emilou čtyři týdny (květen-červen) v Janově, vytvoří zde obrazy a kresby, které galerie vystaví v červnu (cestu a pobyt zprostředkoval prof. Rodolfo Cheli, který se na mezinárodních kongresech gastroenterologů seznámil s prof. Zdeňkem Mařatkou, synem sochaře Josefa Mařatky, zajímal se o české umění a dohodl pobyt v Itálii také Liboru Fárovi).

Je zastoupen na výstavě Symboly obludnosti v pražské Galerii d, na Fantasijních aspektech současného českého umění v Jihlavě, na výstavě Jeden okruh volby v Písku a Obraz 67 v Brně. Účastní se několika výstav československého moderního umění v NSR v Celle, Soestu, Kielu (kde je s Emilou osobně přítomen), v Turíně, Stockholmu, Haagu, Bukurešti a Antverpách.

 

1968

začíná cyklus Projektanti věží (do r. 1969).

Spolu s Emilou a dcerou Evou opět měsíc maluje v Janově, vytvoří zde 12 obrazů, které následně vystaví v galerii Chisel.

Při příležitosti výstavy pražských malířů se skupinou Arche (Arche 16. Künstlergruppe arche mit 10 Malern aus Prag) navštíví s Emilou Hameln a Celle. Výstava je následně reinstalována v Dortmundu.

V NSR je zastihuje 21. srpen, vrací se proto předčasně do Prahy.

Je zastoupen na výstavách v Namuru, Kodani, v Rijece (kresby) a v Římě (koláže), na Salonu de Mai v Paříži a bienále v Lignanu, kde získal 1. cenu.

Zúčastnil se výstavy 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 létům republiky v Praze.

Režisér Jan Iván o něm a o sochaři Aleši Veselém natáčí film Cesta k abstrakci.

 

1969

provedl rozměrnou nástěnnou malbu v transitní restauraci nové budovy letiště v Praze-Ruzyni.

Zúčastnil se několika zahraničních výstav v Berlíně, Římě, Paříži, Řezně, Budapešti, v Janově (Galleria La Bertesca) a v Milwaukee v USA.

Samostatně vystavuje v Praze v Malé galerii Československého spisovatele (kresby a ilustrace), na výstavě Obraz 69 v Brně, Phases v Jihlavě, ve Špálově galerii v Praze vystavuje cyklus obrazů Projektanti věží, za který je vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda. V Krajské galerii v Hradci Králové má na dlouho poslední výstavu.

Stěhuje se s rodinou ze Smíchova na Vinohrady, do domu č. 17 v Šumavské ulici.

 

1970 – 1973

Maluje početné obrazy ve čtyřech liniích Anděl

 

1970

V březnu jede s Emilou do Hamburku, kde vystavují v galerii Am Klosterstern, následně tamtéž s Vladimírem Preclíkem. Samostatnou výstavu mu uspořádá Kunstkreis v Leinfeldenu (katalog uspořádal Christoph Wilhelmi).

Maluje cykly obrazů Bekyně, Roušky (1970-72), Ivišky (1970-73) a Andělé (1970 –73) a dokončuje oltářní obraz pro kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích u Jedovnic.

Během roku je několikrát hospitalizován.

Medkova monografie od Bohumíra Mráze, která vyšla v r. 1970 v nakladatelství Obelisk, je stažena z prodeje a určena do stoupy. Část nákladu se podařilo zachránit.

 

1971

Maluje cyklus 14 zastavení Křížové cesty pro nově postavený kostel sv. Josefa v Senetářově, kde se s rodinou účastní vysvěcení kostela 11. července 1971.

K realizaci původně požadovaného mariánského obrazu Zvěstování už ze zdravotních důvodů nedošlo.

V září si zlomil nohu v krčku.

Zastoupen na výstavě současných čs. umělců v Kolíně nad Rýnem.

 

1972

Maluje obrazy cyklů Rouška a Tančící smrtka, Křik. Dělá návrh mozaiky Slunce pro ZDŠ ve Žďáru nad Sázavou.

Jeho zdravotní stav se zhoršuje, je opětovně hospitalizován.

 

1973

Emila odchází 15. 3. ze zaměstnání, aby mohla opatrovat těžce nemocného Mikuláše. K diabetu se připojila nemoc kostí a žaludku, musí ležet v sádrovém lůžku. Od dubna do července je opětovně hospitalizován.

Maluje obrazy posledních cyklů Střelnice, Rampa, Hlava a pět obrazů závěrečného cyklu Pohyblivé hroby.

Na objednávku vytvoří dva obrazy pro hotel Intercontinental v Praze, které jsou však odmítnuty s tím, že „jsou v příkrém rozporu s posláním umění v socialistické společnosti“.

 

1974

Namaluje poslední obraz Čtyři kruhy.

V červnu se Medkovi kvůli zhoršené pohyblivosti Mikuláše po zlomeninách krčku stěhují do přízemního bytu v Estonské ulici č. 6 ve Vršovicích. Počátkem července je kvůli zhoršené cukrovce odvezen do nemocnice na Karlově náměstí, kde si opět zlomí nohu v krčku. V srpnu začíná žaludeční krvácení, 21. srpna je operován a o dva dny později, 23. srpna v 18,10 hod., umírá.

30. srpna je pohřben do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech v Praze.